Přeskočit na obsah

Josef Hofer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Hofer
páter Josef Hofer
páter Josef Hofer
Jiná jménapseudonymy: „Rectus“ (= spravedlivý), „Jakub Posolda“, „Josef Hříva“[1]
Narození19. listopadu 1871
Snovídky [2]
Úmrtí8. března 1947 (ve věku 75 let)
Luhačovice [3]
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materCyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého
Povoláníučitel, katolický kněz, novinář, náboženský spisovatel, politický publicista[1]
Nábož. vyznánířímskokatolické
Partner(ka)Božena Obranská (* 12. června 1892 ve Slatěnicích u Olomouce)
Dětidcera Anežka, syn Gorazd
RodičePavel Hofer, Anežka Hoferová
Příbuznísestry
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Hofer (19. listopadu 1871 Snovídky[4][5]8. března 1947 Luhačovice[5]) byl katolický a posléze československý kněz, učitel, novinář, náboženský spisovatel a politický publicista, autor povídek a črt.[1][5] Znám především jako kritik olomouckého arcibiskupa ThDr. Theodora Kohna[6] a farář ze Starého Hrozenkova na Moravských Kopanicích.[6]

Stručný životopis

[editovat | editovat zdroj]

Josef Hofer se narodil v roce 1871 ve Snovídkách na Vyškovsku.[7] Kněžská studia na brněnském semináři napoprvé nedokončil, a tak se živil jako výpomocný učitel v Komárově u Opavy.[7] Později se ke studiím vrátil, absolvoval teologii v Olomouci a v roce 1900 byl vysvěcen.[7] Jako kněz působil v Zábřehu nad Odrou, v Polance u Opavy, u Panny Marie ve Strážnici, ve Slatinicích u Olomouce a nakonec deset let ve Starém Hrozenkově na Moravských Kopanicích.[7] Ze svého desetiletého pastorování v kraji na moravsko-slovenském pomezí čerpal náměty pro svá díla: „Bohyně na Žítkové“, „Povídky z Kopanic“ a „Kopaničářské povídky“.[7] Názorově měl blízko ke Katolické moderně. Pod pseudonymem "Rectus" vystupoval na počátku 20. století na stránkách tisku proti tehdejšímu olomouckému arcibiskupovi ThDr. Theodoru Kohnovi.[7] Byl také vytrvalým kritikem celibátu.[7] Po vzniku Československa se účastnil kněžského reformního hnutí. Poté, co byl v roce 1920 suspendován, přestoupil do nově vzniklé církve československé.[7] Působil pak opět několik let jako pedagog.[7] Po odchodu na odpočinek v Luhačovicích nepřestával být literárně aktivní.[7] Své zážitky z působení v katolické církvi vtělil do dvojdílné knihy "Římská církev v nedbalkách".[7] Zemřel v roce 1947 v Luhačovicích.[7]

Podrobný životopis

[editovat | editovat zdroj]

Studia a vojenská služba

[editovat | editovat zdroj]

Josef Hofer se narodil 19. listopadu 1871 ve Snovídkách (okres Vyškov[8]) v rodině domkaře Pavla a jeho manželky Anežky.[6] Otec byl cihlářský dělník, živil se námezdní zemědělskou prací; rodina měla domek a kousek pole.[6] Obecnou školu vychodil Josef Hofer v jednotřídce v Nemoticích; české gymnázium navštěvoval v Uherském Hradišti a svoje gymnaziální studia ukončil v roce 1893[8] složením maturitní zkoušky.[6] [p 1] Po maturitě (1893) zahájil Josef Hofer (na přání rodičů) studium bohoslovectví v Brně, které ale po několika týdnech ukončil.[6] Ve svých 22 letech nastoupil vojenskou službu (jako jednoroční dobrovolník) u pěšího pluku c. k. zeměbrany (zemské obrany) v Olomouci.[6] Odtud byl odeslán do jednoroční školy v Krakově.[6] V lednu 1894 onemocněl očním trachomem (nemoc způsobená bakterií Chlamydia trachomatis), v dubnu 1894 nastoupil na zdravotní dovolenou, v jejímž průběhu (září 1894 – leden 1895) si přivydělával jako výpomocný učitel v chřibské Stupavě pod Buchlovem.[8][6] V lednu roku 1895 se vrátil k zeměbraně a dokončil zde svoji povinnou vojenskou službu.[6]

Pedagogická činnost a kněžská studia

[editovat | editovat zdroj]

Učitelské profesi se dále věnoval od září 1895; získal pedagogickou praxi a následně složil zkoušku učitelské zralosti.[6] Školní rok 1895/1896 odučil (do června 1896) na utrakvistické škole v Komárově u Opavy.[6] Zde, během kontrolní návštěvy (vizitace) olomouckého arcibiskupa ThDr. Theodora Kohna, mu bylo nabídnuto místo v olomouckém bohosloveckém učilišti.[6][8] Po čtyřech letech studia byl Josef Hofer v roce 1900 vysvěcen na kněze.[8] (Světil jej olomoucký arcibiskup ThDr. Theodor Kohn.)[6] Nějaký čas poté působil Josef Hofer jako 4. kooperátor (kaplan) v kostele u svatého Michala v Olomouci[8] a současně vyučoval jako cvičný učitel na arcibiskupském ústavu učitelek a sester voršilek v Olomouci.[6]

Spor „Kohn versus Hofer“

[editovat | editovat zdroj]
ThDr. Theodor Kohn

Od poloviny roku 1902 (ale převážně pak v průběhu roku 1903) začal Josef Hofer (pod pseudonymem „Rectus“) kritizovat v článcích („Naše arcidiecéze“[8]) v časopisu „Pozor“ církevní praktiky olomouckého arcibiskupa ThDr. Theodora Kohna.[6] Hofer poukazoval na jeho upřednostňování němčiny při komunikaci s českými kněžími a poškozování církve nevhodnou personální (kádrovou) politikou.[6] Dále Hofer kritizoval Kohnovu špatnou komunikaci s věřícími, pýchu, nadřazenost, svatokupectví a jeho přílišnou orientaci na ekonomickou prosperitu a rozšiřování církevního hmotného majetku v arcidiecézi.[8] Theodor Kohn přirozeně pátral v arcidiecézi, kdo se skrývá pod pseudonymem „Rectus“.[8][9] Svoji detektvní pozornost zaměřil na duchovní, s nimiž se v posledním období dostal do nějakého konfliktu.[9] Okruh podezřelých později zúžil na několik kněží, o kterých se mu doneslo, že se v nedávné době sešli v Olomouci na faře u svatého Michala a bavili se na jeho účet.[9] Nechal je všechny přeložit na jiná působiště. V domnění, že našel pravého autora, nechal uvrhnout do kněžské internace v Kroměříži nevinného pátera Františka Ocáska (1857–1945),[9] kněze působícího ve Velkých Kunčicích pod Ondřejníkem.[8] Ocáskův odchod z Olomouce provázel ovšem hlučný konflikt, při němž kněz arcibiskupovi vyhrožoval pomstou.[9] Josef Hofer ale nedovolil, aby byl potrestán někdo jiný a přiznal se tedy k autorství článků.[8] Hofer nebyl jediný, kdo kritizoval Kohna, neboť arcibiskup svým jednáním pobuřoval i další vyšší katolické hodnostáře v čele s říšským poslancem a knězem Antonínem Cyrilem Stojanem.[8] Spor „Kohn versus Hofer“ byl definitivně ukončen v prvním kvartálu roku 1904 Římem.[6] [p 2]

Pastorační činnost

[editovat | editovat zdroj]

Josef Hofer složil v Brně (po dvouletém pobytu v Olomouci) zkoušku učitelské způsobilosti.[6] Stal se postupně kaplanem v Zábřehu nad Odrou, v Polance u Opavy, u Panny Marie ve Strážnici a nakonec ve Slatinicích u Olomouce (1907-1910).[6] Kvůli sporům s církví musel Josef Hofer opustit Hanou a v únoru 1910 byl („z trestu“) přidělen do pozice faráře ve Starém Hrozenkově na Moravských Kopanicích.[6] (Farnost Starý Hrozenkov v té době zahrnovala pouze osady Žítková, Vápenice, Vyškovec a Lopeník.[8])

Kopaničářská mise

[editovat | editovat zdroj]
Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Starém Hrozenkově, kde farář Josef Hofer pastoroval v letech 1910 až 1920

Josef Hofer zahájil svoji „kopaničářskou misi“ v zimě roku 1910, kdy se ubytoval na faře ve Starém Hrozenkově spolu se svými sestrami, které se mu (i v předchozích místech, kde působil) staraly o domácnost.[6] V průběhu doby Hofer opravil zanedbané hospodářství (pořídil velký včelín, koupil dobytek, krávy a ovce) a pořídil si též koně – dopravní prostředek k cestám do strmých kopců ke stavením roztroušeným po Moravských Kopanicích.[6] Pastorační činnost vykonával poctivě: na samoty putoval na hřbetu koně za každého počasí, neváhal obléci si kopaničářský kroj, sbíral výšivky z kopaničářských krojů a nechal si zhotovit mešní roucho (ornát) vyzdobené výšivkami s kopaničářskými motivy.[6]

Obhajoba Kopaničářů

[editovat | editovat zdroj]

V červenci, srpnu a září roku 1912 vyšly v Lidových novinách čtyři fejetony (první vyšel 31. července 1912) podepsané pseudonymy: Jožika, Josika a Jošika. V nich jejich autor nařkl faráře Josefa Hofera z toho, že zneužívá robotní povinnost místních Kopaničářů, na hrozenkovské faře se chová jako zbohatlík a zaostalý a chudý místní lid ovládá coby "duševní vůdce". Pisatel zaútočil i na ženy z Kopanic, kterým přiřkl mnohé nectnosti včetně cizoložství a alkoholismu.[6] Faráře Josefa Hofera označil za ochmelku, který vysedává po hospodách, hraje karty a pije pálenku.[6]

V reakci na tyto nepravdy otiskly Slovácké noviny 7. srpna 1912 Hoferův článek „Pokrokový lotr“. V něm se Hofer zastal kopaničářských žen. V dalších Hoferových reakcích (zveřejněných 31. srpna 1912 a 7. září 1912) pak hrozenkovský farář varoval pisatele, o němž se domníval, že je z okruhu sběratelů lidových písní, že Kopaničáři nebudou návštěvníky jemu podobné tj. sběratele a národopisce vítat s "otevřenou náručí".[6]

Hofer a Kopaničáři

[editovat | editovat zdroj]

Během svého působení na Moravských Kopanicích šířil Josef Hofer mezi prostými lidmi nejen slovo Boží ale i osvětu o zdravovědě a hygieně.[6] Zároveň využíval svých kontaktů na „vyšších místech“ ke zlepšení života lidí v této tehdy silně zaostalé oblasti.[6] [p 3] Ve svých kázáních (v kostelíku Nanebevzetí Panny Marie) ve Starém Hrozenkově nabádal Kopaničáře k dodržování Desatera a omezování konzumace pálenky.[6] Hofer byl horlivý, nesmlouvavý, přímočarý a jeho cholerická letora mu vynesla mezi farníky označení „náš běsný farárisko“.[6] S Kopaničáři se sice sblížil, ale jeho občasná samolibost až panovačnost jej čas od času zaháněla do izolace.[6]

Publikační činnost s kopaničářskou tematikou

[editovat | editovat zdroj]

Josef Hofer si během své „kopaničářské mise“ zapisoval krátké příběhy, epizody, události, zvyky i místní nářečí Kopaničářů.[6] Tyto národopisné poznámky se staly zdrojem pro jeho novinové články i knižně vydávané soubory povídek.[6] V nich jakož i v podčárnících (uveřejňovaných v „Našinci“, „Slováckých novinách“ a „Ječmínku“) tak Josef Hofer realisticky zachytil rychle mizející běžný svět a život lidí na Moravských Kopanicích v začátku dvacátého století.[6]

Bohyně na Žítkové
[editovat | editovat zdroj]

Jeho první knihou s kopaničářskou tematikou jsou (v roce 1913 vydané) „Bohyně na Žítkové“ s podtitulem „Velezajímavé skutečné případy, jak vychytralé venkovanky ‚bohyňují‘ čili čarují“. Podtitulek naznačil, že Hofer tímto dílem sledoval „osvětový“ cíl – demaskování pověr o „čarování“ na Kopanicích. Hofer tyto ženy (bohyně) vylíčil nelichotivě jako podvodnice lákající peníze z důvěřivých lidí.[10] I přes svůj krajně nedůvěřivý přístup k „bohyním“ přiznal Josef Hofer i to, že „měly pro každého vlídné slovo, doboru radu, prospěšný lék“.[10] A přidal i jejich přiléhavou charakteristiku: „Bohyně otvírají dveře minulosti, odhrnují temný závoj budoucnosti, volají za svědky mrtvé z temných hrobů …“[10] Hofer byl zásadním odpůrcem víry v magické praktiky bohyň, popíral jejich nadpřirozené schopnosti a snažil se dokázat, že jde o triky těžící z lidské pověrčivosti.[10]

Není snadno dovědět se s jistotou všecky šmejdy, úskoky a způsoby jejich bohyňování, neboť našince, jehož buď osobně, nebo dle pověsti znají, nepřipustí do svých svatyň. Klienti málokdy co prozradí, leč by nebyli uspokojeni … Duševědu arciť ani jedna ani druhá nestudovala, ale na první pohled dovede vyčísti z tváře bolest, nemoc, sklíčenost ba i přetvářku. Velmi dovedně se dovedou všechny dotazovat, výtečně kombinovat a zvláště na to dbají, aby svou vševědoucností dovedly své kienty překvapit.

Josef Hofer, Bohyně na Žítkové, [10]

Povídky z Kopanic, Kopaničářské povídky
[editovat | editovat zdroj]

Dále následovaly „Povídky z Kopanic“ (1916) a "Kopaničářské povídky" (1923).[6] [p 4] Ke kopaničářské tematice se Josef Hofer vrátil s notným časovým odstupem dílem „Ze života Kopaničářů“ (1940) a ve svých časopiseckých příspěvcích z let 1940, 1941 a 1946 (viz níže).[6]

Reformisté

[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku samostatného Československa (po roce 1918) se v katolické církvi začaly šířit snahy o její reformaci a přizpůsobení se tehdejší (nové) době.[6] Nositelem těchto reformních snah byla skupina kněží – tzv. Katolická moderna.[6] Když tato skupina nedosáhla kýžených změn a reformace církve, odtrhla se a založila Církev československou.[6] (Ta se od roku 1971 jmenuje Církev československá husitská.[6]) Od roku 1918 stál Josef Hofer na jedné z předních pozic reformního boje československého duchovenstva s Římem.[8] Mezi požadavky reformistů patřilo i zrušení celibátu. Josef Hofer byl jeho vytrvalým kritikem a také se, jako první kněz v Československu, v roce 1920 (na protest) oženil.[6] Současně s Hoferem se oženil také jeho kaplan Karel Pírek (oddali jeden druhého).[6] [p 5]

Božena Obranská

[editovat | editovat zdroj]

Manželkou Josefa Hofera se stala Božena Obranská z hospodyňské školy v Uherském Hradišti.[6] Narodila se 12. června 1892 ve Slatinicích u Olomouce jako nemanželská dcera farské kuchařky a místního kaplana.[6] Rodiče se o Boženu nestarali a tak ji vychovávali její prarodiče a matčina sestra.[6] Josef Hofer působil nějaký čas ve Slatinicích u Olomouce (viz výše), o osudu Boženy Obranské se dozvěděl, podporoval ji a ona se do něj později zamilovala.[6]

Konec Hoferovy „kopaničářské mise“

[editovat | editovat zdroj]

Sňatek Hofera s Obranskou nezůstal církví „nepovšimnut a nepotrestán“.[6] Počátkem května 1920 byl Hofer suspendován a musel opustit katolickou církev.[6][8] (Oficiálně byl z jejího středu exkomunikován 5. února 1921.[6])

Návrat k učitelování

[editovat | editovat zdroj]

Josef Hofer veřejně vstoupil do Církve československé, pomáhal ji zakládat, ale kněžské povolání opustil a vrátil se ke své učitelské profesi.[6] V letech 1920 až 1924 učil v Novosedlích u Mikulova (na jižní Moravě).[6] (Zároveň zde působil jako správce školy.[6]) S manželkou Boženou měl tou dobou již dvě malé děti: dceru Anežku a syna Gorazda.[6] V roce 1924 byl na vlastní žádost penzionován.[6] Přesídlil do Luhačovic, kde si zakoupil vilku č.p. 319 (zvanou „Samohrádek“).[6]

Literární činnost v Luhačovicích

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1931 vyšel v několika nákladech první a v roce 1933 druhý díl Hoferovy knihy „Římská církev v nedbalkách“, kde ostře kritizoval církevní praktiky, chování vyššího kléru a dogmatické přístupy v prvorepublikové církvi.[6]

Hofer a jeho vazby na Kopanice

[editovat | editovat zdroj]

Zlepšovat poměry v zaostalém kraji Moravských Kopanic pomáhal Josef Hofer nejen během své (přímé) pastorační (fyzické) přítomnosti zde (v letech 1910 až 1920), ale i později a to v době, kdy již působil mimo moravsko-slovenské pomezí a i po svém odchodu z církve.[6] V roce 1925 například dosáhl (apelem u moravského zemského prezidenta Jana Černého) postavení nové větší školy dole na Žítkové a na Bošáčkách ve Vyškovci.[6] Velmi naléhavě Hofer také apeloval na zřízení zdravotního obvodu se stálým lékařem, který na Moravských Kopanicích chyběl.[6]

V Luhačovicích

[editovat | editovat zdroj]

Od konce 20. let dvacátého století trpěl Josef Hofer cukrovkou.[6] V roce 1944 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a ke konci roku 1944 byl hospitalizován v nemocnici ve Zlíně.[6] (Kvůli spojeneckému bombardování v roce 1945 byl nucen zlínskou nemocnici opustit.[6]) Poslední dva roky svého života strávil Hofer v Luhačovicích.[6] Těsně před smrtí byl Josef Hofer jmenován čestným zakládajícím členem "Muzejního spolku" při Krajském muzeu v Bojkovicích.[6] Muzeu v Bojkovicích věnoval Josef Hofer velkou část svých sbírek z Kopanic. Nechyběly ani ornáty – kopaničářskými výšivkami bohatě ozdobená mešní roucha.[6] Josef Hofer zemřel v Luhačovicích v sobotu 8. března 1947.[6] Jeho pohřbu se účastnila delegace dvaceti osob z kopaničářských obcí a z Bojkovic.[6]

Publikační činnost (chronologicky)

[editovat | editovat zdroj]
  • příspěvky do Moravských listů (během studií)[6]
  • 1903 – "Naše arcidiecese" (několik článků v olomouckém časopise "Pozor", 1903; publikováno pod pseudonymem "Rectus")[6]
  • 1903 – "Organisované učitelstvo moravské a náboženství" (vydal v Olomouci pod pseudonymem: "Jakub Posolda")[6]
  • 1912 – „Pokrokový lotr“. In: Slovácké noviny. 1912, ročník 29, číslo 52, strana 2.[8]
  • 1912 – „Pokrokové Zájmy“. In: Slovácké noviny. 1912, ročník 29, číslo 63, strany 1-2.[8]
  • po roce 1913 – „Črty z Kopanic“ uveřejňované v „Slováckých zájmech“, „Ratolesti olivové“ a „Lidové tvorbě“[6]
  • 1916 – Hofer, Josef. Povídky z Kopanic. Olomouc: Družina literární a umělecká, 1916. 136 stran. Knihovna Družiny literární a umělecké v Olomouci; III.[6]
  • 1917 – „Za zemřelým farářem, p. Augustinem Večeřou z Březové“ („Slovácké noviny“ číslo 24, 1917)[6]
  • 1931 – „Povídky z Kopanic“ (vyšlo pouze jako příloha časopisu „Pozor“ v Olomouci)
  • 1938 – „Legenda o svatém Husovi“ (oslavná prozaická báseň; publikováno pod pseudonymem „Rectus“; prvních 100 výtisků číslováno jako bibliofilie, Žlutý stůl, Praha 1938)[6]
  • 1940 – „Život na starohrozenkovských kopanicích“ (v periodiku „Lidová tvorba“, 1940)[6]
  • 1940 – „Ze života Kopaničářů.“[6] In: Lidová tvorba. 1940, ročník 1, číslo 1, strany 5-6.[8]
  • 1940 – „Moravští Kopaničáři“ (vyšlo v „Neděli venkova“, 1940)[6]
  • 1941 – „Z kopaničářských obyčejů“ (stať o kopaničářských pověrách v časopise „Lidová tvorba“, který byl vydávaný v Uherském Brodě; Lidová tvorba. 1941, ročník 2, čísla 1-2, strany 6-7)[6][10][8]
  • 1941 – „Z kopaničářských pověr“. In: Lidová tvorba. 1941, ročník 2, čísla 6-7, strany 3-5.[8]
  • 1942 – „Čím a jak léčili jesuité před 200 roky na Starém Hrozenkově a na Kopanicích“ (vycházelo na pokračování v „Časopise lékařů českých“ v roce 1942, strany 551-556, 582-584, 611-612, 638-640, 666-667)
  • 1942 – „Smrtná neděle na Starém Hrozenkově“. In: Lidová tvorba. 1942, ročnik 3, číslo 4, strany 6-7.[8]
  • 1946 – „Prskavky z Kopanic“ (krátké epizody a postřehy pojmenované Josefem Hoferem jako tzv. "prskavky") (časopis "Malovaný kraj" číslo 1, 1946)[6]
  1. V letech 1884 až 1894 byl stálým profesorem biologie (dříve přírodozpytu a lučby) na nově založeném gymnáziu v Uherském Hradišti Josef Klvaňa[8] - český přírodovědec, etnograf, pedagog, fotograf a cestovatel, silně spjatý s oblastí jižní Moravy. Jeho vliv na Hoferovo kritické vnímání světa a samostatnost jeho úsudku byl zřejmý.[6]
  2. V prosinci 1903 povolal papež Pius X. Kohna do Říma a v lednu 1904 zvláštní komise kardinálů nařídila Theodoru Kohnovi rezignovat a trvale opustit olomouckou arcidiecézi. Dne 12. března 1904 se abdikačním listem vzdal ThDr. Theodor Kohn pozice olomouckého arcibiskupa.[6] O dva dny později (14. března 1904) přijal papež Pius X. jeho dobrovolnou rezignaci a Kohn byl jmenován titulárním arcibiskupem pelusijským. Zbytek života prožil Kohn ve štýrském Ehrenhausenu (jižní Rakousko), kde zakoupil zámek s velkostatkem a žil zde z renty zasílané Římem.[6] Zemřel 3. prosince 1915 ve věku sedmdesáti let.[6]
  3. Za první světové války zachránil Hofer svým vlivem před konfiskací zvon a varhany v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Starém Hrozenkově.[6]
  4. a b Za protektorátu, nařízením německé okupační vládní moci, byly od 19. listopadu 1942 Hoferovy „Kopaničářské povídky“ vyřazeny ze všech veřejných, obecních a školních knihoven.[6] Nejspíše Němcům ideově „vadily“ povídky „Keď bola sloboda“ a „Válečné kázání“.[6]
  5. Pramen [8] uvádí, že Josef Hofer se jako první kněz v Československu oženil a to společně s uherskobrodským katechetou Oskarem Malým.[8]
  1. a b c Hofer Josef (* 1871 - 1947) (* 19.11.1871 ve Snovídkách u Vyškova, zemřel 8.3.1947 v Luhačovicích. Katolický kněz, učitel, novinář, náboženský spisovatel a politický publicista, autor povídek a črt.) [online]. Bibliografie dějin Českých zemí, Historický ústav Akademie věd [cit. 2018-04-01]. Používal literární pseudonymy: Rectus, Josef Hříva, Jakob Posolda. Dostupné online. 
  2. Hofer, Josef, (* 1871 - 1947) Narozen 19.11.1871 ve Snovídkách u Vyškova, zemřel 8.3.1947 v Luhačovicích. Katolický kněz, učitel, novinář, náboženský spisovatel a politický publicista, autor povídek a črt. [online]. Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně [cit. 2018-04-01]. Používal literární pseudonymy: Rectus, Josef Hříva, Jakob Posolda. Dostupné online. 
  3. Hofer, Josef, [jk01041489] (* 1871 - 1947) Narozen 19.11.1871 ve Snovídkách u Vyškova, zemřel 8.3.1947 v Luhačovicích. Katolický kněz, učitel, novinář, náboženský spisovatel a politický publicista, autor povídek a črt. [online]. Portaro, katalog knihovny [cit. 2018-04-01]. Používal literární pseudonymy: Rectus, Josef Hříva, Jakob Posolda. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-04-03. 
  4. Matriční záznam o narození a křtu farnost Nemotice
  5. a b c Hofer Josef (* 1871 - 1947) (Pseudonymy: Rectus, 1871-1947; Hříva, Josef, 1871-1947; Posolda, Jakub, 1871-1947) [online]. Databáze autorit, Autoritní záznam [cit. 2018-03-16]. Narozen 19.11.1871 ve Snovídkách u Vyškova, zemřel 8.3.1947 v Luhačovicích. Katolický kněz, učitel, novinář, náboženský spisovatel a politický publicista, autor povídek a črt. (Identifikační číslo: jk01041489). Dostupné online. 
  6. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax ay az ba bb bc bd be bf bg bh bi bj bk bl bm bn bo bp bq br bs bt bu bv bw bx by bz ca cb cc cd ce cf cg ch ci cj ck cl cm cn co cp cq cr cs ct HELA, Vlastimil. Tajemství Bohyní na Žítkové. 1. vyd. [s.l.]: Eminent, 2017 (30. 11. 2017 tisk). 339 s. ISBN 978-80-7281-522-7. Kapitola I. Josef Hofer; II. Na Moravských Kopanicích; V. Hofer pomáhající. Součástí knihy je kompletní původní text Josefa Hofera "BOHYNĚ NA ŽÍTKOVÉ" z roku 1913. 
  7. a b c d e f g h i j k l Josef Hofer; Rectus (pseudonym) (* 1871 - 1947) - životopis [online]. www.databazeknih.cz [cit. 2018-04-01]. Dostupné online. 
  8. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x BLAHOVÁ, Lucie. Obraz života obyvatel Moravských Kopanic v díle katolického kněze Josefa Hofera (kapitola III. OSOBNOST JOSEFA HOFERA). Olomouc, 2014 [cit. 2018-04-01]. 57 s. Bakalářská práce. UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI, Filozofická fakulta, Katedra historie, 3. ročník – prezenční studium. Vedoucí práce prof. PhDr. Jana Burešová, CSc.. s. 23, 24, 25. Ke stažení ve formátu *.pdf. Dostupné online.
  9. a b c d e Theodor Kohn (1893–1904) [online]. Muzeum umění Olomouc, 2018-03-21 [cit. 2018-04-02]. Dostupné online. 
  10. a b c d e f g h JILÍK, Jiří. Žítkovské čarování (Pravdivý příběh žítkovských bohyní). Příprava vydání Jana Vašínová; redakce Tomáš Krejčiřík, Radek Střecha; ilustrace Olga Vlasáková. 2. vyd. Brno: CPress + Albatros Media a.s., 2013. 241 s. ISBN 978-80-264-0284-8. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HELA, Vlastimil. Tajemství Bohyní na Žítkové. 1. vyd. [s.l.]: Eminent, 2017 (30. 11. 2017 tisk). 339 s. ISBN 978-80-7281-522-7. Kapitola I. Josef Hofer; II. Na Moravských Kopanicích; V. Hofer pomáhající. Součástí knihy je kompletní původní text Josefa Hofera "BOHYNĚ NA ŽÍTKOVÉ" z roku 1913. 
  • JILÍK, Jiří. Žítkovské čarování (Pravdivý příběh žítkovských bohyní). Příprava vydání Jana Vašínová; redakce Tomáš Krejčiřík, Radek Střecha; ilustrace Olga Vlasáková. 2. vyd. Brno: CPress + Albatros Media a.s., 2013. 241 s. ISBN 978-80-264-0284-8. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]